Petr Fantys: Že se angličtinu nikdy nenaučíte? To nikdo, takže klid.

29.10.2014 Jitka Polanská

Petr Fantys je učitel angličtiny, ale i překladatel anglické prózy a autor titulků k anglojazyčným filmům. Název jazykové školy Penny Lane, kterou založil s kolegou před rokem, odkazuje k další jeho lásce, jejímž mateřským jazykem je angličtina: k big beatu, který sám s kytarou občas provozuje. „Angličtinu se naučíte tak, jak potřebujete. Nechtějte být dokonalí, to vás může blokovat,“ radí.

Tak jak je to s tou angličtinou: je podle tebe těžká, nebo lehká? Je slyšet oba názory.

Lehká je tím, že základní komunikace se dá naučit docela rychle. Základní gramatika v angličtině složitá není. Těžká je ale tím, že používá hodně idiomů, různých kulturních a subkulturních odkazů neboli hlášek a rčení, a v tomhle se strašně rychle mění a vyvíjí. Je to proto, že anglicky mluví spousta lidí. Je to dominantní jazyk dnešní globalizované kultury a taky jazyk s nadmíru rozsáhlou slovní zásobou. I nejjednodušší věci říká angličtina mnoha způsoby, má množství slov, která mají spoustu různých významů, je to bohatý kontextový jazyk. Takže i když angličtinu ovládáte skvěle, může se vám stát, že v běžné konverzaci něco nepochytíte nebo vám unikne pointa ve filmu. Děje se to ale i rodilým mluvčím, takže ti od nás vůbec neočekávají dokonalost. A navíc angličtinu často potřebujeme pro dorozumění s lidmi, kteří rodilí mluvčí nejsou, a ti mají úplně stejný problém jako vy. Jde o to smířit se s tím, že angličtinu nemáme plně pod kontrolou, a naučit se s tím žít a fungovat. Tedy hlavně mluvit.

Učíš děti i dospělé, skupiny i jednotlivce, ve firmách i v neformálním prostředí studia Itaka na pražských Vinohradech, kde má tvá jazykovka Penny Lane svůj generální štáb. Mění se styl výuky podle toho?

Děti jsou přirozeně uvolněnější i sebevědomější. Proto se taky cizí jazyk učí snáz. Psychologická stránka věci je důležitá: jít do toho beze strachu. O tenhle postoj nás naše školství bohužel připravuje už v raném věku. Učím teď skupinu devítiletých dětí na jedné základní škole – je to tak trochu experiment, který si přáli rodiče. Nejdřív ale bylo potřeba rozpustit „školní ledy“. Děti měly zpočátku strach udělat chybu. To je, zdá se, naše celonárodní neštěstí. Začali jsme tedy hrát hru na Království chyb. Prozradil jsem jim malé tajemství: chyby jsou naši spojenci, nemusíte z nich mít strach. Když jim věnujeme pozornost, jsou užitečné. Nakonec je opustíme, ale do té doby se s nimi můžeme kamarádit. Zafungovalo to skvěle: děti se s radostí pustily do hledání chyb, u sebe i u druhých. A protože to byla hra, kde to bylo k užitku, nestyděly se ani se jeden druhému neposmívaly. Hlavně se ale chyby nebály dělat, a tím se mnohem rychleji začaly posouvat kupředu. S dospělými už to tak snadno nejde, ale součástí práce lektora je rozpustit ten strach i u nich.

A jak ho u dospělých rozpouštíš?

Snažím se, aby se na to dívali takto: angličtinu se učíme celý život a celý život v ní děláme chyby. Není to ale nic, co by nás mělo blokovat a děsit. Když jsme na sebe moc přísní, snadno se vzdáváme bez boje. Znám příliš mnoho lidí, kteří vzdychají, že se angličtinu nikdy nenaučí. A dokud se ji nenaučí, tak ji pro jistotu vůbec nepoužívají. Říkám jim: možná se ji nikdy nenaučíte dokonale, ale úplně klidně se ji můžete naučit tak, jak potřebujete. Dokonce ji možná už umíte líp, než si myslíte. Angličtina je všude kolem nás, což se vůbec nedá srovnat se situací, když jsem s ní začínal já. Lidi si to možná neuvědomují, ale když je na to v hodinách upozorním, najednou vidí, kolik slov vlastně znají. Třeba push/pull na dveřích.

Jak tedy učíš dospělé?

Nenutím je do nějaké komunikační křeče, beru ohled na jejich pocity a osobnost, ale snažím se je vtáhnout do děje v přirozených situacích a udržet je tam co nejdéle, využít na maximum komunikační potenciál hodiny. Není to ale jen tak nějaké mluvení pro mluvení: Učitel musí mít jasnou představu, co se studenty trénuje, musí mít na paměti konkrétní jazykovou strukturu, kterou si studenti mají upevnit. Ale místo abych jim gramatiku servíroval v tabulkách, podávám ji v situačních celcích.

Cizí jazyk je jiný svět, jiné myšlení, jiný popis reality. Výuka by měla být tak trochu divadlo. Učitel to rozehrává a řídí, ale studenti nejsou pouhými diváky, jsou to herci. Pod vedením dobrého lektora vstupují do toho odlišného světa

strachu a cítí se v něm pohodlně. V každé hodině angličtiny rozehráváme reálné komunikační situace. Nenutím ale lidi do něčeho, co čeho se jim nechce. Chápu, že lítání k tabuli a chytání chyb dospělé asi nenadchne. S dospělými nehrajeme hry, ale udržujeme v hodinách napětí, dynamiku. Nešetříme se.

Učit se jazyk „přes gramatiku“, nebo „jako děti“ – k čemu se přikláníš?

U dospělých podle mě nejlépe funguje kombinace analytické a intuitivní metody. Je dobré se učit cizí jazyk s ohledem na jeho reálné využití, s tím, že studentům je nakonec zřejmá i jazyková struktura a mohou s ní pak volně zacházet v analogické situaci.

Jak ses naučil anglicky ty?

Na gymnáziu jsme měli hodiny angličtiny klasického rakousko-uherského střihu, tak se to u nás učilo a někde možná učí dodnes: slovíčka zvlášť, gramatika zvlášť. Studenti se učí systém jazyka spíš než komunikační situace. Nějaké základy jsem získal, ale když jsem se pak setkal s cizincem a měl jsem promluvit, nebyl jsem schopen vypravit ze sebe slovo. Myslím, že to zažilo hodně lidí. Má láska k anglo-americké kultuře, literatuře, rockové hudbě ale byla silná, takže jsem to nevzdal. Vystudoval jsem sice nejdřív chemii na VŠCHT, ale k angličtině mě to pořád hrozně táhlo a rozhodl jsem se, že ji chci studovat jako univerzitní obor. Rok jsem strávil přípravou na přijímačky, to jsem byl na vojně a tam jsem na to měl paradoxně dost času. Učil jsem se pořád tradičně, jak jsme byli zvyklí, ale už tehdy jsem se snažil vytvářet si pro sebe komunikační situace a v těch pak hrát různé role. Přijímačky jsem nakonec udělal, i když to nebyla žádná sláva – byl jsem poslední z těch, které brali. Do vyšší úrovně mě pak posunul až roční studijní pobyt v Edinburghu a četné další návštěvy Británie, kde jsem mimo jiné působil i jako novinář. Od té doby už uplynulo hodně času, kromě učení jsem začal i překládat beletrii a titulkovat filmy – má láska k angličtině se stala naplněnou, a řekl bych i opětovanou.
Na prvním místě je motivace. Když nemám silnou motivaci, nenajdu si čas. Času je samozřejmě málo, ale když opravdu chceme, nějaký najdeme. Takže motivace je klíčová, a zároveň je zcela zřejmá. Česky mluví deset milionů lidí, anglicky se domluvím na celém světě. Hodí se mi to při cestování, hodí se mi to v práci, hodí se mi to, když potřebuju informace – s angličtinou se můj informační kruh dramaticky zvětšuje. Je to jazyk vědy, kultury, jazyk mnoha hudebních hitů. Je to cesta do světa.

Často se stává, že i když tohle vše víme, stejně neděláme pokroky…

Ještě před motivací je důležitá víra. Uvěřit, že když začnu dělat to a to, naučím se anglicky, jak potřebuju. Najdu si správného učitele, který mi můj cíl pomůže splnit. Beru to jako hru, využívám plonkových chvilek a skládám kamínek ke kamínku. Na cíl v té chvíli nemyslím, baví mě cesta. Raduju se z úspěchů. Postupuju vpřed. Dělám, co mě baví. Když mě baví číst, neříkám si, že se tím nenaučím mluvit. Čtení pomáhá, rozšiřuje slovní zásobu. Dívám se na filmy bez českých titulků víc než jednou, a zaměřuju se přitom na jazyk. Můžu si taky stanovit konkrétní cíl, učit se třeba na nějakou mezinárodně uznávanou zkoušku, a tomu přípravu podřídit.

Proč se tvoje jazykovka jmenuje Penny Lane?

Penny Lane… Stejně jako většinu lidí nejen mé generace mě ovlivnila britská a americká hudba. S kolegou Honzou Bukovským, se kterým jsme školu založili, občas před publikem hrajeme a zpíváme „rockovou klasiku“ od šedesátých let po současnost. No a Penny Lane je titul jedné veselé a zároveň lehce melancholické písně od Beatles. Co má evokovat? Nějaké přátelské a uvolněné místo, kde se angličtina „neučí“, ale kde se anglicky „mluví“ – a kde se tedy opravdu „anglicky naučíte“. Místo s atmosférou, místo, kde si můžete dát při hodině kafe, ale třeba i pivo, když na to přijde. Penny Lane má netradiční sídlo v kavárně v tichém vnitrobloku, kterou máme během výuky pro sebe, včetně baru. Prostor se hodí i pro různé tematické večery, je tam výborná akustika, v létě krásný chládek. Chystáme akce Speak&Drink, kam si lidi přijdou popovídat anglicky, zahrajeme na živo nějaké písničky, texty poběží na plátně…

Co si myslíš o výuce angličtiny ve firmách?

Často chybí dobré zadání na straně firmy a motivace na straně uživatelů, tedy zaměstnanců, zejména pokud si kurzy neplatí. Někdy od  toho firma nic konkrétního neočekává, jde jí jen o jakési zvýšení firemní kultury. V jiném případě sice zadání existuje, ale není realistické. Jako třeba když si realitní kancelář přeje, abychom jejich makléřům vštípili makléřskou kuchařku v angličtině, aby mohli dělat byznys s cizinci. To ale moc nejde. Když nemají slušné základy, není to kam naroubovat. Správné zadání by bylo učit je anglicky s ohledem na komunikační situace, při kterých budou angličtinu potřebovat.

S firmami se většinou jedná jen o ceně a to je trochu škoda. Mít kvalitní firemní kurzy není tak těžké ani o moc dražší, než mít jen zcela základní udržovací úroveň výuky.

Takže je důležitější znalost obecného jazyka spíš než oborová angličtina? Co Business English?

Základní zadání firem – učit „Business English“ – je správné. Způsob vyjadřování podle prostředí je v angličtině velmi důležitý. Je to sice demokratický jazyk, ale se zachovanými a funkčními formálními styly. V češtině tak upevněné a strukturované nejsou – většinou mluvíme obecnou češtinou. Business English je pro firemní komunikaci nezbytná forma, ale nedá se opomíjet ani běžný komunikační jazyk. Když pak jdete s obchodním partnerem na večeři, nemůžete na něj mluvit stejně jako na obchodním jednání, působí to strojeně.

Je rodilý mluvčí vždy lepší volba?

U střední a vyšší úrovně má rodilý mluvčí smysl, pokud má i ostatní kvality dobrého učitele jazyků, což u nás stále ještě není samozřejmostí. Musí rozumět struktuře svého mateřského jazyka a umět ho učit. z PORGu Honza Bukovský. Náš tým je smíšený a to je podle mě dobrý přístup.

A jaký přízvuk si pěstovat?

Češi docela často řeší, zda je lektor Brit nebo Američan, mají pocit, že oni sami mluví britskou nebo americkou angličtinou a chtějí si to zachovat. Ve skutečnosti to skoro nikdy není pravda, mluvíme nějakým mixem s příklonem k nějakému akcentu. Snaha o přílišnou imitaci britské či americké výslovnosti může působit někdy až směšně, tím spíš, že většina lidí samozřejmě neztratí slovanský přízvuk. Myslím si, že nejpřirozeněji působí, když cizojazyčný mluvčí mluví spíše neutrální angličtinou, lehký akcent vlastního jazyka nevadí a přílišná stylizace do výslovnosti rodilého mluvčího není nutná. Samozřejmě je potřeba dodržovat intonační prvky angličtiny, které jsou důležité pro chápání významu. V současnosti se čím dál víc pracuje s konceptem mezinárodní angličtiny – International English, což je angličtina používaná nerodilými mluvčími v mezinárodní komunikaci. Na britských univerzitách se zkoumá, co je standard tohoto jazyka, který má roli jakési novodobé latiny – nemá zkrátka postavení „mateřského jazyka“. Je to angličtina zjednodušená na dorozumívací skelet.

Jak jsme na tom s angličtinou my Češi?

Podle průzkumů Evropské unie, které jsem četl, na tom nejsme moc dobře, a to ani ve srovnání s postkomunistickými zeměmi. Maďaři jsou na tom sice ještě hůř, ale třeba Poláci lépe. Výsledky ale může zkreslovat, že Čech má sklony nevěřit si a shazovat se. A jsme zase tam, kde jsme začali. U toho podceňování. Od mnohých studentů slyším: anglicky neumím, i když se to učím už asi dvacet let – a nikdy se to nenaučím. To je ale naprostý nesmysl. Špatně na tom je především ten dokonavý vid. Angličtinu se nikdo nikdy úplně „nenaučil“, ale učit bychom se ji měli neustále a nebát se ji používat. A všechny ujišťuju, že výsledky se dostaví. Cesta je zkrátka cíl, a jak budete postupovat pořád dál, krajina se vám bude měnit před očima. Angličtina je jako ideální partner: pořád vás něčím překvapuje, můžete se od něj pořád učit a nikdy se s ním nenudíte.